ISBN online: 978-80-7331-708-9 | DOI: 10.62804/978-80-7331-708-9

Pět a půl scénáře Ester Krumbachové

Jan Bernard (ed.)

Ester Krumbachová je často označována za šedou eminenci české kinematografie 60. let. To se vztahuje na skutečnost, že její konceptuální práce s kostýmy a celkovou vizuální podobou filmů, stejně jako významná spolupráce na scénářích, stály za úspěchem filmů režisérů československé nové vlny, ale i režisérů předchozích generací (jako byli Zbyněk Brynych, Otakar Vávra, Karel Kachyňa a Vojtěch Jasný). To jistě platí a platí i pro její spolupráci na řadě televizních děl. K rozvoji nové vlny přispěla také režií vlastní frašky Vražda ing. Čerta (Zabití ďábla). Žánrová stylizace filmu souvisí zejména s dlouholetou spoluprací Krumbachové s Janem Němcem a Věrou Chytilovou na realizovaných i nerealizovaných projektech, jako jsou Tři bratři a zázračný pramen, Čtyřlístek pro štěstí nebo Faunovo velmi pozdní odpoledne. Kromě toho spojila síly s těmito filmaři při psaní filozoficky laděných scénářů (nebo synopsí) o smyslu života, hledání pravdy, vztahu mezi mužem a ženou, lásce, boji dobra a zla, konformismu, touze po moci, odvaze usilovat o svobodu a dalších etických otázkách, což vedlo k dílům jako Sedmikrásky, Sedmikrásky II, Aby nebyla poslední, O slavnosti a hostech, Lanval – Báj, Hra o kouzelné flétně, Jméno kódu Rubín a další. Ty se často vztahovaly k tématu jejích literárních děl. Krumbachová také navázala dlouhodobou spolupráci s režiséry Ivanem Baladou a Jaromilem Jirešem. Svá zásadní témata promýšlela během četných setkání ve svém bytě, kde hostila přední představitele české a slovenské kultury (a to nejen při slavné příležitosti pečené kachny na medu), z nichž mnozí byli přáteli či partneři. Mezi ně patřili divadelní režiséři a herci Miroslav Macháček, Ivan Vyskočil a Ladislav Smoček, jazzový hudebník Laco Deczi, teoretik umění Miroslav Lamač, filmaři Jan Němec a Michael Havas a mnoho dalších. Později asistovala členům mladší generace, včetně kostýmní výtvarnice Šárky Hejnové, scénografky a výtvarnice Lucie Paulů, filmových režisérů Petra Václava, Tomáše Hinšta, Bohdana Slámy a Janeze Burgera, scenáristů Petra Jarchovského a Ivana Arsenjeva, a také pomáhala americkým studentům Josefa Lustiga na Americké univerzitě ve Washingtonu, D.C., během jejich výměnných pobytů na pražské FAMU. V 70. a 80. letech, kdy byla v české kinematografii nevítaná, pracovala v zahraničí ve Švýcarsku a Západním Německu a byla přítomna i v raných fázích vývoje kinematografie na Novém Zélandu. Její filmové krédo je poměrně přesně zachyceno v deníkovém zápisu, v němž se zamýšlí nad filmem Luise Buñuela Fantom svobody: „Luis Buñuel je největší filmař na světě. Sen! Pravda! Řád! Rozmar! Instinkt! Ach Buñueli, Buñueli, zachránil jsi mou duši!“
Scénáristická práce pro televizi byla pro Krumbachovou méně důležitá a v 80. letech sloužila spíše k zajištění příjmu umělkyně, která byla jinak z politických důvodů nezaměstnaná. Její jméno se v titulcích objevovalo jen zřídka. Již v 60. letech byla její tvorba velmi inovativní, i když se vysílala jen část z ní. Její pohádky vedly ke vzniku Večerníčku, denního pořadu pro děti. Fragmenty její Abecedy představují jedinečnou formu. Ve druhé polovině 80. let se aktivně věnovala televizi, kde pracovala na koprodukčních dokumentech Michaela Havase Tekutý kámen a První sekunda, které se však začaly vysílat až po listopadu 1989. Opravdu se mohla uživit jen díky zakázkám z ostravského studia, a to od roku 1987 v rámci dvou cyklů: Vonička z domova (vonička je tradiční moravskoslezská svatební mašle) a Malé televizní sezóny. Později o těchto projektech napsala: „Musela jsem se uživit, zatímco na mě za minulého režimu platilo umělecké embargo. Ale myslím, že je pro mě dobré říct, že osobně se snažím uživit pouze pod podmínkou, že neztratím svou osobní čest. […] Můj duševní stav silně připomínal nevyžehlenou košili a muselo se s tím něco dělat. Ani nevím jak, ale vymyslela jsem si určitou terminologii: Jsem pianistka, takže budu cvičit a zdokonalovat své prstoklady. V tomto nesmyslu, u kterého si nedokážu představit hlavu ani patu, si vyzkouším, čeho jsem schopná. […] Toto zdánlivě bezvýznamné dílo mi přineslo mnoho užitečného. Přišla jsem s řadou nápadů, na které bych nikdy nepřišla, kdyby to byla práce, které si vážím. Hrála jsem si. Posouvala jsem různé elementární filmové prvky na nemožná místa – a fungovalo to, prostě proto, že to nikdo nečekal, takže si nikdo ani nevšiml mého úsilí. To bylo velmi dobré – mohla jsem si dovolit dělat, co jsem potřebovala, VYZKOUŠET. V jistém smyslu to byl BEZPLATNÝ výzkum, BEZPLATNÝ…“ studie.“
Inovativní a osobní přístupy testovala převážně v projektech, které bohužel nebyly realizovány, jako například Modrovouska (Modrovous), kde využila efekty odcizení a prolínání různých médií, nebo Symposium, kde je ústřední kriminální narativ obohacen o prvky parapsychologie v mírně ironické a humorné hyperbole. Paranormální jevy jsou také tématem vyprávění v její sérii Výstrahy, předtuchy, věštby a sny (Varování, předtuchy, proroctví a sny), pro kterou Krumbachová spolu s partnerkou Jiřího Muchy Martou Kadlečíkovou vytvořila originální strukturu složenou z úvodního komentáře k tématu, následovaného samotným příběhem a zakončeného diskusí. S Kadlečíkovou napsala variantu loterijního pořadu Malé televizní sázky (Malá televizní sázková show), který střídal vyprávění v různých obdobích a vizuálních stylech s příspěvky komentátora a samotným losováním. Na začátku 90. let, kdy obnovila spolupráci s Chytilovou a Němcem a vrátila se k hranému filmu, ji spolupráce s izraelským režisérem Peterem Freistadtem vrátila k tématům, která ji zajímala filozoficky a existencionálně, a to i s ohledem na její židovské dědictví, které zdědila po matce. Výsledkem bylo zpracování života a díla Franze Kafky v televizním filmu A svět je den ode dne těsnější a v nerealizovaném scénáři Golem. Poté Krumbachová pracovala převážně v televizi jako hostka a účastnice různých pořadů a znovu se sblížila s rozhlasem, který v roce 1993 nahrál a odvysílal její nové pohádky o skřetech.
Eseje prezentované v tomto svazku se nezabývají její prací kostýmní a scénografické výtvarnice ani její tvorbou pro divadlo a rozhlas. Představují spíše první pokus o širší pojetí její známé (a zároveň zcela obskurní) práce scenáristky pro film a televizi. Tvoří průvodce tím, co se z její práce v této oblasti dochovalo. Potřebné archivy byly nedávno zpřístupněny díky spolupráci mezi Are | are-events.org a Uměleckoprůmyslovým muzeem v Praze. Kniha obsahuje některé znovuobjevené scénáře, Krumbachové texty o její práci scenáristky a kostýmní výtvarnice a doufejme i kompletní filmografii a bibliografii.

1. vydání, online: 2025, vydavatel: Akademie múzických umění v Praze (Nakladatelství AMU), Praha